Moudrosti našeho lidu

Tím naším lidem myslím obyvatele našeho kraje, počítáno od Náchoda až po Králíky. Ale ti zdejší usedlíci se ještě dále dělili na "vršáky" ze vsí a dědin na mírné pahorkatině od Častolovic, Ledské, Hoděčína, Uhřínovic, Voděrad, Lična, Vojenic, Trnova směrem k Opočnu a okolo Dobrušky k Novému Městu nad Metují a opačně na "horáky". Toto druhé pojmenování se neujalo, neužívalo se vůbec, neboť mluvil-li kdo o"skopčácích" (bez pozdějšího politického a národnostního označení zde po generace převážně žijících Němců), každý už věděl, že jde o lidi z příhraničních vsí a samot dolů z Orlických hor od Olešnice, Trčkova, Kunštátu, Černé Vody, Zdobnice k Neratovu, Rokytnici, dále na Bartošovice, Mladkov k Lichkovu. Konečně ten střední pruh, bez zvláštního pojmenování, vyplňovalo částečně národnostně smíšené obyvatelstvo. Bylo tomu tak do poloviny našeho století. Přes rozdílnost obou zde užívaných mateřských jazyků bylo vytvořené společenství nositelem tradicí v národopisném pojetí /zvyky, obyčeje, způsob odávání, bydlení aj., ale také v jeho duchovní kultuře (poesie, hudba a ostatní slovesné formy).

Nepopíráme jistá specifika, rozdílnosti obou etnik původu slovanského a germánského, ale to co zde všechny stmelovalo bylo zabezpečení základní obživy, živobytí v chudém, hospodářsky nerozvinutém kraji. S jeho půdou byla od pravěku spjata část základního, zde trvale usídleného obyvatelstva, jak dokazují archeologické nálezy, jež později doplňují archívní záznamy už o nejstarším zemědělství a chovu dobytka. Pro zachování existence rodin nestačilo jen znát přírodní zákony vycházející z racionálních faktorů a cyklických změn, ale také hledat duchovní oporu pro časy dobré i zlé. Přestože duchovní opora vycházela z iracionálních složek, měla veliký vliv na psychiku tehdejšího člověka. Právě k onomu duchovnu se upíraly mysle, formovala se víra jedinců i kolektivů. Vidíme to na pestrosti jejich duchovního zázemí, od pranostik o počasí, pověr po generace tradovaných návyků a interpretovaných motliteb s přímluvami, díkuvzdáním aj. V zachycených výzkumech, regionální literatuře zjišťujeme velikou hloubku myšlení, ale zároveň i touhu tvořit. Formy té tvorby byly rozmanité, ale jejich náplň i obsah měly společné symptomy v obavách, strachu, zoufalství, ale rovněž v radosti, štěstí a úspěchu.

Pranostiky a počasí

Nevím, zaujmou -li ukázky některých duchovních projevů spjatých právě s jarem, s přípravou úrody, která zabezpečovala podmínky třeba jen k holému přežití. Tyto projevy jsou opřeny výlučně o naději v jednu ze složek, začínající a končící - počasím.

Všeobecně známé pranostiky:
• Na déšť březnový následuje Boží požehnání.
• Březen bez vody - buben bez trávy.
  
  Někde si jej dávní hospodáři dávali do souvislosti s určitým místem, odkud bylo možno vláhu čekat.
• Jdou-li mraky od Častolovc, přijde prudký déšť. (Rychnov nad Kněžnou)
• Když se mraky rozbíjí o Žampach, "odvrátí déšť" (Kyšperk)
• Mračí-li se od jihozápadu("Morava se šklebí, Čechy budou plakat") přijde prudký déšť.
• Vlaštovky "vláčejí" - létají nízko, bude pršet (Kameničná a okolí)
• Padá-li kouř z komína, přijde déšť (Slatina)
• Má - li měsíc "kolo". "studánku". "leží na zádech" třeba čekat brzo změnu počasí (Podorlicko)
  
  Předpovědi o množství a druhu deště se často vázaly ke kalendáriu, k církevním svátkům i jiným památným dnům.
• Suchý půst, úrodný rok.
• Prší-li na Josefa (19. března) bude málo sena.
• Když v březnu velké mraky připlují, do sta dnů je velká bouře sprovodí.
• Ist an Rupert (27. března) der Himmel rein, so wird er´s auch im Juni sein (horské obce).
  
  Rozmarné jarní počasí mnohokráte obstaralo sníh s ledem, o nichž známe další pranostiky:
• Sníh dubnový jako mrva hnojí.
• Nasser April, verspricht der Früchte viel.
• V dubnu časný hromu blek, seno, žito jeden lesk.
• Jiří (24. dubna) a Marek (25. dubna) mrazy nás zalek.
• Ist der April Kühl und nass, füullt der Bauer Scheu und Fass.
  
  Pro úrodu nejméně žádoucí byly mrazíky květnové a nejenom "ledoví muži", "zmrzlí" škodili kvetoucím ovocným stromům, ale bránili sluníčku v ohřívání země, jak připomíná pranostika z celného a dšlích horských obcí:
• Vor Servaz kein Sommer, nach Servaz kein Frost.

Setí a obilí - Starý hopsodář pri vstupu na zorané pole nabíral zrno do zástěry a plnou hrstí křížem před sebe rozhazoval ve jménu Boha otce, Syna i Ducha Svatého. Se setím některých obilovin - ozimů - se začínalo už na podzim okolo sv. Bartoloměje, což odpovídalo Selskému kalendáři.

V horách se vždy po ozimech sel len a po něm často následovalo žito, kterému Němci z Celného říkali -Flachslakorn. Za nejlepší čas k setí se všude udávaly dny okolo "tří zmrzlých" (Pankrác, Servác a Bonifác), neboť se po krátkém ochlazení předpokládalo přibývání vláhy.

Zvyky s prastarými úkony

Čemu nemohla zabránit lidská ruka, byly ničivé jarní povodně, působící škody na budoucí úrodě, tu potom vkládali hospodáři do proseb v naději ve vyšší pomoc. Mimo pořekadla, motlitby aj. byly i zvyky s prastarými úkony. Proti hromobití a krupobití se pole chránila na okraji do země zabodnutými třemi malými dřevěnými křížky, často s posvěcenými jívovými "kočičkami" a to na den velikonočního Hodu božího. Dřevo křížků vybírali z ohořelé hraničky dřeva, v níž se na Bílou sobotu před nebo za kostelem pálily zbytky svatých olejů. Věřilo se, že kdo s kladením křížků dlouho otálel, ten byl i se žněmi mezi posledními. Svěcené ratolesti chránily proti škodlivému blesku nejen pole, ale i stavení, kde dříve nechyběla svíce "hromnička" (svěcená 2. února), nebo přinesená poutníky z Vambeřic, Varty, nebo dokonce z rakouského poutního místa v Mariazell.

Kde byla v dědině zvonička proti bouři, krupobití i zlému povětří, tam se nezapomínalo zvonit ještě dlouho, co byla tato povinnost zrušena zároveň s robotou. Kde nebyl zvonec nebo opačně zvoník, tam snad spoléhali na starší pověru. To o velkém povětří a bouří hospodyně kladla všechny nástroje k zadělávání chleba, kopist, lopatu, koště zkřížené přes okraj díže, aby jejich stavení bylo uchráněno blesku.

Lidová víra a pověra v zajištění lidské obživy

Lidová víra, ale i pověra byly si blízké všude, kde šlo o zajištění nejzákladnější lidské obživy.

Nesmíme zapomenout na starosti hospodářů o dobytek a domácí zvířectvo. Při prvním jarním vyhánění na pastvu se objevoval i v našich dědinách zvyk, že se pasáci polévali vodou, "aby byli celý rok zdrávi", rovněž i dobytek, aby jej nikdo neočaroval a neonemocněl. Před prvým vyháněním se shromáždily krávy na jedno místo a tam se nějakou dobu ponechaly, aby se vzájemně poznaly, většinou vyzuřily. Když opouštěly chlév, pokropila je hospodyně svěcenou vodou, aby byly chráněny před zlými bytostmi. Pasáčci užívali k troubení kozí roh pro případ nebezpečí i na vzájemné dorozumívání a od hospodáře dostal každý na pohánění dobytka bič. Jakmile se odněkud z pastviny ozvalo zatroubení, opakovalo se pak ze všech stran.

Hoř, ohníčku, hoř, opatruj mé kravky i mé líné kozy,
abych i u tebe, ohníčku, si mohl lehnout brzy....

Z Přímu:
Kdo pase kozy,
do pekla se vozí.
Kdo pase krávy
do nebeské slávy.
Kdo pase husy
do pekla musí.
Kdo pase housata,
do pekla za vrata.

Z Hlinného:
Jedna bába ze Skuhrova
vedla krávu do Rychnova
za tolar ji prodala
krejcar za ni dostala.

Z Kosteleckých Horek:
Prší, prší, kápe,
dědek bábu drápe,
prší, prší, pokapuje,
dědek bábu podrapuje.

Pranostiky, pověry a štěstí

Některé staré zápisy (Pamětní kniha obce Skršice, s. 279) nás překvapí, jakým způsobem si naši předkové hleděli naklonit a přilákat "štěstí" do stavení. Když se zdejšímu hospodáři narodila v chlévě jalovička, měl povinnost třikrát uhodit v chlévě palicí na dlažbu, aby až doroste, nebyla lekavá. Jiný z pamětníků zanamenal i trochu zvláštní jarní zvyk - polévačku - nikoliv pasáčků. Provádějí ji rodiče, když se prvně v roce jejich děti vrátily ze sběru klestí v lese a to nejenom pro zdraví, ale aby pilně dál dřevo sbíraly.

Pověrečný kalendář

Z několika rozdílných - Pověrečných kalendářů- o počasí a jiných potřebnostech zalistujeme v jednom z nejobsáhlejších z obce Celného (přeloženo z němčiny) a poznejme asi které z třiceti vybraných poučení by se nám hodilo.

Starost o počasí, příznivé vláhové podmínky ku zdaru úrody byly předmětem zájmu nejen zjara, ale i v dalších ročních obdobích. Nalezli bychom množství zase dalších, řekněme "zprostředkovatelů spokojenosti" ve výtvorech lidové duchovní kultury i ve zvycích našeho obyvatelstva. Ale o nich snad zase jindy.

Ono moudré pořekadlo, které se vztahuje na červenec - kdo v dešti seje, za sucha sklízí, by vlastně mělo platit nejenom o počasí, ale v mnoha dalších uvážených rozhodnutích a počinech u každého jednotlivce naší společnosti proti unáhlenosti ve slovech i následných skutcích.

PhDr. R. Zrůbek
1997